Na okamžik s Veronikou Bílkovou

Během třech víkendů na přelomu února a března se v ateliéru Paxart Studio a prostorách ČČK nad lékárnou uskutečnila vernisáž a následná výstava prací Veroniky Bílkové. Přinášíme rozhovor s autorkou a několik fotografií ze slavnostního zahájení výstavy.

Veronika Bílková (*1994) je ilustrátorka, malířka, učitelka figurální kresby, ilustrace a komiksu. Rodačka z Dolní Dobrouče absolvovala Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni. Nyní umělecky působí v autorském ateliéru v Litomyšli, zároveň vyučuje na Střední uměleckoprůmyslové škole v Ústí nad Orlicí. Ačkoliv svoji tvorbu prezentovala již v několika státech Evropy, ve své rodné vsi vystavovala poprvé.

Verčo, mohla bys přiblížit čtenářům DN, co bylo na výstavě k vidění?

Ráda, na výstavě byly vystavené moje plenérové malby, které vznikly loni v létě během prázdninové cesty po Portugalsku. Návštěvníci si mohli také prohlédnout starší malby z Rumunska, Německa a Francie. 

Maluješ přímo v terénu?

Ano, vždycky si s přítelem vybereme nějakou zemi, do auta naskládáme barvy, plátna, ta největší, co se tam vejdou, a jedeme. Maluju to, co mě v té zemi nejvíc zaujme. Předchozí místa byla klidnější, odlehlejší, myslím v Rumunsku nebo Dánsku, ale tentokrát jsem se v Portugalsku zaměřila na města. Malovala jsem přímo v ulicích. A musím říct, že i když v těch ulicích s velkými plátny často překážím, baví mě to víc než třeba kreslit do skicáku nebo malovat menší formáty.

Možná někoho překvapí, že ty své obrazy nemaluješ štětcem.

Používám  malířskou špachtli. Proto mi také víc vyhovují větší formáty, kde se můžu víc rozmáchnout. A pro rovné linie architektury má špachtle přesnější hranu a tvar.

Jak dlouho trvá namalovat takový obraz přímo na ulici?

Ty velké formáty 80x120cm asi 3–4 hodiny se vším všudy. Menší plátna 50x70cm 2–3 hodiny. Poměrně dlouho míchám barvy, hledám přesné odstíny barev, které chci. Řekla bych, že to mně zabere rozhodně víc času než potom samotné malování. Tím odstínem si potřebuju být fakt jistá, pak už ho tam posílám vždycky na první pokus. Snažím se barvy moc nevrstvit a neopravovat, protože to na reliéfních malbách nevypadá dobře.

Mluvíš o barvách, z obrazů je patrné, že tvou nejoblíbenější barvou je modrá.

Spíš nejpoužívanější. Mám ji ráda, ale hlavně mi přijde, že modrá jako jediná barva dokáže fungovat s jakýmikoli jinými odstíny, že každou jinou barvu dobře doplňuje a vyzdvihuje. Prostě se hodí ke všemu. Nemám omezený počet odstínů. V ulicích si vybírám buď nějaký detail, který mě zaujme nebo právě barevnost toho místa. V ní se do obrazů dostává specifická atmosféra daného místa, země, její architektury. A právě v Portugalsku mě to vybízelo k použití ostřejších, odvážnějších barev a širší škály odstínů než dřív. Moc mě to bavilo.

Na většině obrazů, které jsi tu vystavovala, jsou zachycené domy, ulice, nároží, detaily staveb. Proč právě architektura? 

Přijde mi, že se architekturou dá velmi dobře nefigurálně vyjádřit život toho města a dané země. Snažila jsem se zachytit co nejběžnější ulice, i když třeba špinavé a oprýskané omítky, pověšené prádlo na balkoně, změť kabelů rozvěšených mezi domy. Vnímala jsem, že jsem byla jakoby uprostřed toho každodenního života. A vyhovuje mi být časově omezená, moc se s tím nepiplat, nedělat to „nahezko“, uhlazeně a dokonale. Prostě vystihnout detail, světlo a stín, zachytit okamžik. Vlastně ty obrazy mají takový dokumentární charakter.

Kdo nestihl výstavu v Dobrouči, má možnost někde tvé obrazy vidět?

Vystavuju pravidelně několik obrazů v Litomyšli v Galerii de Lara na náměstí. Jinak v Litomyšli mám svůj ateliér plný dalších prací, takže ráda se s každým setkám třeba tam. Od dubna do konce května budu vystavovat v Praze, v kavárně Národní technické knihovny. Dále chystám výstavu ilustrací ke knize o Beethovenovi v Havlíčkově Brodě. A právě teď dokončuju knihu o Bedřichu Smetanovi a zároveň s ní i výstavu těchto ilustrací taky v Praze.

Tím se dostáváme k tvé druhé vášni, hudbě. Vím, že jsi chtěla původně studovat hudební konzervatoř. Jak se stalo, že jsi dala nakonec přednost výtvarnému umění?

Jako malá jsem hrála na klavír. Ale později mě začalo lákat violoncello. Účinkovala jsem v ústeckém orchestru a moc mě to bavilo. Měla jsem jasno, že se violoncellu chci věnovat na konzervatoři, ale protože jsem se potřebovala ve hře ještě vylepšit, řekla jsem si, že půjdu na střední uměleckoprůmyslovou školu do Ústí nad Orlicí. Že to budu mít kousek do ZUŠky, během prvního ročníku se připravím na přijímačky na konzervatoř a přestoupím tam. Jenže na škole mě to chytlo a na konzervatoř už nedošlo.

Čím si tě malba získala?

Tak předně jsem začala zjišťovat, že mě to taky vlastně hrozně baví a že je to mnohem volnější než ta přísná, jasně daná notová struktura. Tady jsem mohla věci najednou sama vymýšlet a tvořit. Takže jsem u toho zůstala a šla jsem studovat ilustraci do Plzně. A právě při práci na diplomce se mé dvě životní vášně propojily. Začala jsem psát knihu o L. van Beethovenovi, kterou jsem i ilustrovala. Splnila jsem si všechno, co mě baví, v jednom. 

Tvé absolventské práce si všimla i odborná veřejnost. 

Asi rok po tom, co jsem diplomku – knihu odevzdala, ji vydalo nakladatelství Verzone. Byla nominována na Zlatou stuhu a získala čestný titul v Bratislavě na bienále. To jsme hodně slavili, protože to bylo po 12 letech, kdy toto ocenění mezi zahraničními tituly dostala česká kniha. (pozn. red. Kniha byla zařazena do katalogu Nejlepší knihy dětem, nominována na Zlatou stuhu za výtvarný počin. Na bienále ilustrace v Bratislavě udělila mezinárodní porota knize čestné uznání BIB 2021 za nakladatelský počin. Mimořádné výtvarné zpracování vyneslo Veronice i nominaci v Národní ceně za studentský design.)

Kniha je opravdu nádherná, bohatě ilustrovaná, plná zajímavostí z Beethovenova života, který jeho část strávil také u nás v Čechách. Můžeme se těšit na další počin?

Ano, a tentokrát jsem se pustila do zpracování života a především operního díla Bedřicha Smetany. Ráda bych čtenářům přiblížila jeho opery zajímavým a lidštějším podáním, aby jeho dílu lépe porozuměli, a stejně jako já zjistili, v čem byl geniální. Dělám si pečlivé rešerše, nechci nic podcenit, vymýšlím jednotlivé ilustrace a moc se na to těším. 

Co dalšího krom knihy a plánovaných výstav chystáš, na co se těšíš?

V létě bych chtěla malovat Litomyšl, protože tady teď bydlím a chci to tady trošku víc poznat svýma očima během malby. Mám v plánu spíš menší formáty. Potom se chystáme o prázdninách zase sbalit plátna a vyrazit autem tentokrát na sever do Dánska, Švédska a Norska, do hlavních měst. No a jak jsem říkala, žiju v Litomyšli, kde mám svůj ateliér, ve kterém nejen tvořím, ale také pořádám různé workshopy. Zvu tam své přátele, umělce, kteří vedou víkendové kurzy. Nedávno jsme tam měli např. víkendový kurz komiksu nebo kurz ilustrace speciální tiskovou technikou. Já plánuju workshop figurální malby a malby v plenéru. Těším se na to, baví mě učit to, co sama dělám každý den a vidět skvělé práce, které od studentů vznikají. 

Verčo, moc děkuju za rozhovor, ať se tvým plánům daří a bylo nám ctí moci uskutečnit výstavu tvých maleb v našem ateliéru. 

Práce Veroniky si můžete prohlédnout na instagram.com/veronikabilkova.art/

Děkujeme vám, kdo jste si udělali čas a v našem ateliéru se zastavili, také ČČK za skvělou spolupráci a rodině Bílkových za luxusní pohoštění.V neposlední řadě děkujeme vám všem, kdo jste svým dobrovolným vstupným podpořili sbírku ČČK na pomoc Ukrajině, na její konto jsme mohli odeslat 5 086 Kč.

Martin a Kateřina Rýznarovi

Paxart Studio