Na okamžik s Jiřím Kristlem
September 5, 2021
S Jirkou Kristlem (nar. 1935) jsme se blíž poznali během zkoušení divadelní hry Perla přemyslovské koruny o sv. Anežce České a následně o Janu Amosi Komenském. Jeho nasazení bylo obdivuhodné, i přes omezení, která s sebou nese věk, zvládl náročné zkoušení skutečně úžasně a jeho herecké umění ocenili diváci dlouhým potleskem nejen v Dobrouči, ale na všech místech, kde jsme hráli.
Jirka je laskavý a skromný člověk. A i přes různá životní příkoří, kterých se jemu i jeho rodině dostalo, z něho vyzařuje vděčnost a pokoj.
Před prázdninami jsme se s Jirkou setkali, abychom zachytili jeho odlesk v čase Martinovým fotoaparátem. Při té příležitosti jsme si povídali o jeho dětství, vzpomínkách na prázdniny i na školní léta.
Jak ti šlo, Jirko, učení ve škole?
Učil jsem se docela dobře. Ze třídy jsme byli čtyři, co si podávali přihlášku na gymnázium. Napsali mi sice, že podmínky ke studiu splňuju, ale že jsem odmítnut z nedostatku místa. Tenkrát se to tak psalo, těm co nevyhovovali z politických důvodů. Mám doma štůs dopisů, jak táta objížděl všechny možné školy, jestli by mě vzali aspoň někam jinam, ale kdepak…
Jaké jsi měl tehdy jako kluk plány, čím jsi chtěl být?
To bylo ještě ve hvězdách, zatím jsem chtěl na gympl a pak se uvidí… Určitě by to nebyl žádnej technickej směr, na to jsem nebyl. Možná učitelství, třeba i medicína.
No, nebylo to nic moc, byl jsem bez školy, bez práce. Táta mi domluvil u pana Zbořila místo v Hedvě, že projdu celej provoz a rozhodnu se, co by mě tak nejlíp vyhovovalo. Měl jsem v pondělí nastupovat, ale v pátek přišel pan Zbořil, že úřad práce to zastavil.
Další místo se mi rýsovalo v Sázavě na pile, měl jsem tam dělat praktikanta, ale krátce nato pilu komunisti znárodnili, takže zase nic.
Tak to bylo hodně napínavé. Jak to dopadlo?
V září to vypadalo, že budu muset nastoupit do dolů. Až vlastně ze soucitu mě vzal strejc Kristlu k sobě, že se budu u něj učit kolařinu. No, po pravdě, já jsem z toho byl na nic, nebyl jsem prakticky zručnej, ale co už. Tak jsem se tam aspoň vyučil. Část roku jsem jezdil do školy do Votic, na to vzpomínám moc rád, na internát, školu. To mi bylo 16 let. Když jsem se vyučil a mohl bych u kmotra pracovat, přišel a povídá: „Jirko, bohužel tě musím propustit, já bych nedostal potravinový lístky.“ Jak měl tovaryše, už byl zkrátka vykořisťovatel a neměl na lístky nárok.
To pro tebe, mladého člověka, muselo být těžké. Pocit zbytečnosti, marnosti, nikoho nezajímalo, jaké máš nadání, zájmy, co tě baví. A musel jsi nakonec do dolů?
Byla to už zoufalá situace. Rozhodl jsem se, že odejdu z Lanškrounska, uvažoval jsem o Karose ve Vysokém Mýtě. Zašel jsem na úřad a řekl jsem, že chci jít pryč. „Ani náhodou, mladý pane, jedině když půjdete na rok do dolů nebo do Semtína, tak pak vás pustíme.“ Už to vypadalo bledě. A vtom tam přišel nějakej pán z Lanškrouna, že pro tamní dřevopodnik shání naléhavě lidi. „Tak tady jednoho máte.“ Já s ním šel a zůstal jsem tam 40 roků.
Jak jsi prožíval prázdniny jako kluk? Jezdil jsi na tábory?
Kdepak, za mě se žádný tábory nedělaly. Já byl na prvním táboře až po válce v roce 1946 nebo 1947 s Orlem. Tábořili jsme tehdy ve Vápinkách, spali jsme ve starých áčkách, asi 4 stany, bylo nás kolem 15 kluků. To byl můj první a poslední tábor, pak už nic, pak už to nešlo (pozn. red. Jednota Orel byla v roce 1948 komunisty rozpuštěna). Pan Mařík, který svážel mlíko, nám každej den dovezl plnou baňku – a to bylo něco! Tehdy jsme měli nouzi o všechno, jídlo se dostalo jen na lístky. Tak to jsme si považovali!
Tábory ani jiné programy pro děti, jak je známe dnes, se neorganizovaly, na výlety neměli rodiče čas ani peníze, tak jak jste trávili léto?
Buď jsme pomáhali doma, nebo jsme byli u babičky, anebo prostě s partou. O prázdninách jsme s klukama chodili do lesa, stavěli jsem si bunkry. Nemysli si, že nás rodiče hlídali, to vůbec ne. To nás vždycky musela máma navečer shánět. v sedm večer jsme měli nástup, to jsme bydleli v Liďáku (pozn. red. Lidový dům – restaurace), nepřišels – nedostals večeři. Tak jsme teda chodili, ale pak se šlo ještě ven třeba do devíti.
Měli jste nějaké oblíbené hry?
Hrály se hry na četníky a zloděje, vybíjená a podobně. Když se jednou předělával vchod do Liďáku a zedníci plochy čerstvě vybetonovali, vzali jsme s klukama velkou železnou činku, takhle jsme to dali do toho mokrýho betonu a udělali jsme si parádní důlek na kuličky! A jak se tam hrály! To bylo skoro profesionální.
To je hezká historka! Ale vůbec si tě neumím představit, že děláš nějakou lumpárnu…
Ale jo, na něco bych si vzpomněl. Jestli ti něco říká pan houslový virtuos Ivan Štraus? Pan Stránský, který měl restauraci (pozn. red. bývalá restaurace Na růžku, teď Večerka), to byl jeho dědeček. Ivan Štraus sem do Dobrouče, odkud pocházela jeho maminka, hodně jezdil. Doma na něho byli opatrní, drželi ho zkrátka a dost ho hlídali. Tak to víš, pro nás to byl takovej „pražskej jeliman“ a teď se dostane do party kluků, jako jsme byli my. Jednou jsme mu vyvedli lumpárnu. Zdeněk Vacku, já a Sláva Vavřínu jsme jednou šli a vzali ho mezi sebe. Potichu jsme se na něj domluvili, že se mu jako ztratíme. A schválně, co bude dělat… Tak jsme se ztratili… bylo to někde na Švábáku, to tam ještě nebylo sídliště… nakonec se domů nějak dostal, ale byl z toho dlouho špatnej…
Kdoví jak pan profesor pražské AMU Ivan Štraus na dobroučské prázdniny svého dětství vzpomíná… Ještě nějaká úsměvná příhoda s vaší partou kluků se ti vybaví?
Já jsem hodně kamarádil se Zdenkem Vackem, byli jsme o půl roku, Vackovi měli taky čtyři děti a bydleli hned naproti.
Vackovi se starali o hospodářství, k němu patřilo mimojiné i pole nad statkem. Jeden rok na něm vyrostla krmná řepa, už byla hezky velká… A to jsme si se Zdenkem řekli, že rodičům musíme na poli pomoct. Tak jsme ten celej velkej lán vytrhali a řepu dali na hromadu, jako když se sklízela. Jéjej… to jsme dostali…
Vzpomínám na citát z jedné dětské knížky, že „Neplatí, co se myslí, ale co se dělá.“ Mysleli jste to dobře, ale pochvala nepřišla. To ses u Vacků asi dlouho neukázal, viď?
Ale jo. Já jsem u nich ve statku trávil hodně času. Měli tam jednu takovou místnost, v ní vařili pro dobytek brambory. V takovým obrovským pařáku se topilo a tam bylo teplo i v zimě. Nebo jsme shazovali seno se stropu. Na oplátku jsme dostávali jídlo. To paní Vacková ukrojila chleba, domácí, namazala ho domácím sádlem, někdy ještě se škvarkama. To byla dobrota… říkám, nic lepšího jsem v životě nejedl!
A u této na jazyku rozplývající se dobroty jsme naše povídání ukončili. Ještě dlouho jsem měla chuť na křupavý domácí chléb se škvarkama a v mysli si představovala dva umaštěné klučiny s blaženým úsměvem na tváři.
Jirkovi moc děkujeme za setkání, povídání a vzpomínání. Přejeme mu pevné zdraví, hezké divadelní role a ať z něho stále vyzařuje radost a pokoj.
Portrétní fotografie vznikly v ateliéru Paxart Studio v Dolní Dobrouči, rozhovor zaznamenala Kateřina Rýznarová, fotografie Martin J. Rýznar