Na okamžik s Jindřichem „Rackem“ Ryšavým

Dlouhá léta byl oporou pěveckého sboru Campanula i chrámového sboru místní farnosti, nadšený aviatik, ale především člověk, který se nesmazatelně zapsal do života několika generací jako vedoucí skautů a hasičů – Jindřich Ryšavý (*1935). Rodilí Dobroučáci ho znají jako Racka. Jak to bylo se začátkem skautingu v Dobrouči, kdy poprvé letěl letadlem a jak vznikla jeho přezdívka? K záznamu povídání přikládáme několik fotografií pořízených v našem ateliéru.

Racku, jaké byly začátky skautování v Dobrouči?

Za první republiky tady u nás fungoval Orel a Sokol. Se skautskou myšlenkou přišel až po válce nějaký Láďa Skalický z Ostravy. Setkávaly se skupinky kluků, tzv. družinky, ale nebyly nikde registrovaný, takže se bohužel nic moc nedozvíš. To bylo v letech 1946–48, než skaut komunisti zakázali.

Co jiného podle tebe skaut přinášel, než nabízeli Orlové nebo Sokolové?

Orel byl dobře dělanej, dobrý vedoucí, ale tam se hlavně cvičilo, důraz byl kladen na tělovýchovu, trénovalo se v sále, pochodovalo se. Taky si vzpomínám na orelský dny u Mlynářů na zahradě…Ale skauting se svou myšlenkou života v sepjetí s přírodou nabízel ještě něco víc. Vím, že některý lidi si z nás tehdá dělali srandu…

A ty jsi v těch poválečných začátcích do zmiňovaných družinek patřil?

Ne, já jsem chodil do Orla. A po válce jsem byl s nima na táboře ve Vápinkách. Vzpomínám, jak jsme ve stanech jako kluci koukali na ty maskáčový plachty s barvama cik cak a hledali jsme v těch skvrnách zvířata. Nebo víš, když jsi jako děcko mohla posedět večer při kytaře u ohně, to bylo něco…To si dodnes vybavuju, už tehdy mě to zasáhlo.

Takže tě to táhlo k přírodě a skautská myšlenka ti nebyla cizí. A věrný jsi jí zůstal až dosud.

Je to tak. Všecko stojí a padá na vedoucích. Pokud není vedoucí, tak je to těžký, děti samy se neudrží. Takže já jsem měl touhu udělat si později vůdcovský zkoušky a mít oddíl. Ale k tomu mohlo dojít až po roce 1968. Mezi zakládající členy patřil ještě Starý Bobr (Jiří Jakubec st.), Robin (František Novotný), Sláva Vavřín a Dorau (Radko Boháč). Původně jsme chtěli mít oddíl společný, ale Sláva s Dorauem nakonec založili svůj vlastní. Trošku nás to mrzelo, že se to rozdělilo tak nešťastně na “věřící a nevěřící” skauty, protože myšlenka skautingu jde ve své podstatě proti jakýmkoliv předsudkům a rozdělení. 

Vámi založený I. oddíl nese tvé jméno Racek. Jak jsi k této přezdívce přišel?

To jsem si zvolil. A vedlo mě k tomu několik indicií. Jednou jsme měli nějakou odpolední výpravu a vedoucí říkal:  “No, koukal jsem kluci nedávno na věž a představte si, že tam byl racek.” A nevím proč, ale prostě mně se to nějak zadrhlo v makovici. A po druhý, to se stalo v pro mě významný den, když jsem jel do Prahy na biřmování (mě biřmoval arcibiskup Tomášek, pozdější kardinál). Byl jsem na cestě k vlaku a v Ústí u mostu, zrovna když jsem se modlil a rozjímal nad tajemstvím seslání Ducha svatého, kterej bejvá zobrazován jako holubice, seděl kousek ode mě racek. Vnímal jsem to jako znamení. A dva roky na to jsem tady pomáhal založit skauting.

Kolik ti tehdy bylo let?

Nějak kolem 32.

Řekla bych, že dotřetice se v tvé přezdívce Racek odráží tvá celoživotní vášeň pro létání. Jak ses k ní dostal?

Moje úplně první setkání s letadlem bylo na konci války, když na Šejvě mezi mlíkárnou a kolejema přistál německej stíhač. Do tý doby jsem tyhle mašiny viděl jen v bijáku nebo v luftě. Tak samozřejmě ještě s dalšíma jsem se tam šel nadšeně kouknout. Dodnes si říkám, hernajs, co to muselo bejt za machra, že tam přistál.

Druhý setkání s letadlem se událo taky v Dobrouči. V roce 1947 přistál na Švábově kopci Láďa Šváb, kterej dělal šéfpilota u Bati v Otrokovicích. Měl přelítávat do Ústí, ale mimo plán se stavil ještě doma v Dobrouči. Tak to bylo něco! V Dobrouči na kopci přistál Bucker 181, se sedadlama vedle sebe, říkalo se tomu „basa“, protože to mělo okna jako mříž. Tady mám historickou fotografii, je na ní mimo jiné v klobouku ředitel školy Chmátal. 

Umím si představit, že pro malého kluka to musel být nezapomenutelný zážitek. A kdy poprvé jsi v letadle letěl? 

Poprvé jsem letěl s mašinou na vojně. Já jsem sice sloužil jako přehlídkovej voják, kanonýr, protitankovec na ochranu Prahy v Rokycanech. A my jsme kromě jinýho nacvičovali přehlídku, a to na Ruzyni na letišti, z čehož jsem byl nadšenej. Pak když jsme končili pobyt, přišla nabídka, že si můžeme zalítat. Ve dvoumotoráčku, pilot plus tři. Já jsem s tím vůbec nepočítal, já jsem k tomu lítání měl takovou úctu, kdepak já…nakonec to jeden z mejch kamarádů vzdal a ty další, co hledali náhradníka do počtu, řekli: “Nebuď srab a leť s náma taky.” Tak to bylo poprvé, co jsem sednul do letadla. To bylo fantastický, letěli jsme přes Břevnov, napravo byla Bílá hora, dál nad Václavák, přelítli jsme Staromák, pak Vltavu, Malou Stranu a Hradčana. Neskutečnej okruh a já byl úplně nadšenej,…jsem do dneška…a to mám za sebou takovejch 150 legrácek v luftě. Ale tohle mám úplně zafixovaný, protože  jsme se nikdy už nad Prahu takhle nedostali. A teď už to samozřejmě nejde. Takže to bylo moje první lítání… přesně 11. 5. 1956.

A chytlo tě to na celý život.

Chytlo mě to, ale bylo mi to houby platný. To tě tehdy za totality jen tak nepustili lítat. Podařilo se mi s odbory v roce 1974 letět čtyřmotorákem do Itálie. A potom jsem ještě jako referent dostal za odměnu poukaz na cestu do Ruska, tehdy za 3000 Kč, to byla parádní cena. Část jsme jeli vlakem a část letěli, z Minsku do Leningradu. Tak to byl pátý a šestý start. Pak jsem si musel počkat až do revoluce. Letěl jsem v roce 1991 se skautama a dostal jsem taky možnost lítat v Ústí a Žamberku.

Tys udělal pilotní zkoušky?

Ne, já jsem piloťák nikdy neměl. Ale mohl jsem lítat s hasičema. Sice mi nabízeli, ať si udělám papíry na ultralight, ale já nechtěl. Kdopak ti jen tak půjčí éro…Takže jsem využíval kromě Ústí a Žamberku taky Šumperk. Ze srandy jsem říkal, že lítám na pozici druhýho pilota bez pilotní licence. 

Když komunisti v roce 1970 skaut podruhé zakázali, začal ses intenzivně věnovat mladým hasičům. Jak na to vzpomínáš?

Zaprvé máme v rodině takovou hasičskou tradici. Můj táta byl povoláním tesař a člen dobrovolných hasičů. Když někde hořelo, lezl na střechy a hasil trámy nebo strhával krovy. Takže to hasičství mám nějak v krvi. A když potom skaut musel skončit, přišli za mnou kluci Matějíčkovi Jindra s Oldou, jestli bych jim nepomohl. Tak jsem se k nim přidal. Oni učili kluky těm hasičskejm dovednostem a já s nima chodil do přírody na výpravy a tak. V létě jsem udělal hasičskej tábor ve Vápinkách ve skautským duchu, ale samozřejmě bez skautských symbolů. Když přišla kontrola z okresu, kroutili hlavou, že tohle teda ještě neviděli. Ale brzy to začalo taky skřípat. Byl jsem v hledáčku, těm ‘nahoře’ jsem vadil. Dokonce na mě přišlo udání, že nutím kluky z hasiče chodit v kroji na mši svatou. To byla lež, nikdy jsem nikoho do něčeho takovýho netlačil. Brzy na to mi zakázali s mládeží pracovat. Kluci ale začali ‚stávkovat‘, dokonce si jeden napsal do svýho deníku, že dokud se Racek nevrátí, nebudou do hasiče chodit. Řešilo se to na okrese a já dostal podmínku, že se teda můžu vrátit, ale že musím mít nad sebou dohled nějakýho soudruha hasiče. Tak to pro mě bylo dost potupný, zvažoval jsem to. Ale nakonec jsem si řek, že děti za to nemůžou, a vrátil jsem se. 

Mladí hasiči pod tvým vedením dosáhli skvělých úspěchů. 

Byla tam dobrá parta (Vlastik Mlynář, Aleš Novák, Víťa Skalickej, Jirka Chládek, Pavel Zámečník a  Luboš Votava). Kluci zabrali a v roce 1980 se přes krajský hasičský závody dostali až na republiku. Finále se konalo na Slovensku, celkově skončili druhý, ale tady za Čechy a Moravu byli mistři.

Když se na závěr povídání vrátíme ještě ke skautování, tak na který tábor nejraději vzpomínáš?

Asi nejvíc na tábor v Havlovicích v roce 1969. To je v Podkrkonoší u Úpy, tam to bylo opravdu malebný. A mám na to taky hezký vzpomínky. Jeden víkend se na táboře objevila náčelnice sestra Vlasta Macková s manželem a svou sestrou. Spolu se Starým Bobrem jsme je šli uvítat a provedli je táborem. Ten den jsme měli v plánu ‘pokřtít’ řekou Úpou náš elegantní dvousedadlový kajak, který si kluci vlastnoručně vyrobili, Andy (Franta Kovářů) a Sova (Jenda Mařík). Byl žluto červeně natřený a jmenoval se Racek. Tak jsme k němu přivedli i naši návštěvu a vyzvali sestru Vlastu, aby se v něm projela. To jsme ještě neměli dodělaný molo u břehu. Nenapadlo nás, že jak bude nastupovat ze břehu a couvat pozpátku a když pak nohama naleze do lodi, tak to bude samozřejmě ujíždět. Asi dva metry od břehu se to s ní překlopilo. Sestra náčelnice v tom tesilovým parádně nažehleným kroji zahučela po pás do řeky. Tak jsme se vrhli zachraňovat sestru z vody. Nějaký maminky, který zrovna o víkendu byly na táboře, se jí postaraly o náhradní oblečení. Než se osušila a převlékla, nechal jsem pracovat mozkový závity, pak svolal kluky, rozdal papírky a když sestra náčelnice přišla postrojená a kapku vyděšená před nastoupenou jednotku, začali jsme s pokřikem: “Nezazlívej sestro milá, že se loďka převrátila, nemáš smlouvu s Neptunem, převrhla ses se člunem!” A tak bylo nakonec veselo. Náčelnice se pak nechala slyšet, že uvítala, že její čerstvě ovdovělá sestra se po měsíci od srdce zasmála. A na rozloučenou mi řekla: “Bratře Racku, ujišťuji tě, že kdykoli budu sedět u táborového ohně, tuto příhodu budu vždycky dávat k dobru.”

Racku, celý život ses dobrovolně věnoval mladé generaci, co bylo tvým hnacím motorem?

Jak už jsem říkal, líbila se mi ta myšlenka lásky k přírodě, vzájemná láska, kamarádství. Taky že skauting byl mezinárodní celosvětová organizace, takže překračoval a bořil hranice. Ve skautingu je hodně myšlenek, který mě oslovovaly. A jedna z nejhezčích, která zaznívá při zapalování slavnostních ohňů, je tato: “Zapaluji oheň lásky, který zní: Raduj se ze života a pomáhej, aby se i jiní mohli radovat.” Takže o to jsem se snažil, aby se mohli radovat i ti, který jsem měl kolem sebe.

Až když jsme se s Rackem rozloučili, jsem si uvědomila, že jsme se vůbec nedostali ke zpívání v Campanule, ani k jeho další zálibě – hvězdám. Nezažila jsem jediný skautský tábor, kde by Racek pod noční oblohou nepřistavil hvězdářský dalekohled AD 80 a my pak s otevřenou pusou hleděli vstříc nekonečnosti vesmíru… Skautská myšlenka žije v Dobrouči dál. Její plody sklízí už i naše děti. Díky, Racku.