Na okamžik s Bohumilou Kubíčkovou
November 24, 2021
Paní Bohumila Kubíčková, roz. Hýblová (nar. 1925) pochází z Hnátnice. Je nejstarší občankou Dolní Dobrouče a na konci září oslavila úctyhodné životní jubileum. Když jsem byla náš rozhovor a focení domlouvat, hovořily jsme spolu o zahrádce a o tom, jak ještě letos na podzim paní Kubíčková zryla záhon. V čem tkví kouzlo její životní vitality? Pohodlný a bezstarostný život to není. Ale mnohé člověk pochopí z následujícího povídání. V příjemné světničce nad šálkem bylinkového čaje a čerstvou domácí buchtou s námi seděla také Eliška Chalupníková, pravnučka paní Kubíčkové, která rozhovor připravila.
Babičko, jak vzpomínáš na dětství?
No, holka, nebylo to nic moc, samá práce. Bydleli jsme pod Žampachem, měli velký statek s hospodářstvím, o který se bylo potřeba starat a vedle toho ještě sedm hektarů pole. Měli jsme dva koně, osm krav, několik prasat a samozřejmě drůbež. Jako děti jsme musely pomáhat, a když jeden odešel z domu, musel zastat jeho práci další. Když jsem přišla ze školy, na stole ležela cedulka s úkoly, co všechno mám udělat a že jsou na poli tam a tam a že za nima mám potom přijít pomáhat. No, že by to bylo nějaký krásný dětství, to jako nemůžu říct. Byla to samá práce. A ta práce se mě držela celej život, bych řekla.
Tvůj tatínek byl nějak nemocný…
Nemocný ne, ale když jsem byla malá, tak se mu stal úraz. Jak se dřív melgrovaly pole, to se do hlíny přidávala taková směs, aby byla lepší půda, tak on nějak sklouznul ze stroje a přejelo mu to nohy. A od tý doby celej život už nemoh nic dělat, chodil dost mizerně. Jako já teď. A tak musela celý hospodářství i chod rodiny převzít maminka a my pomáhali, kde co bylo potřeba.
Tak to muselo být náročné pro všechny…
To jo. Taky jsme s koňma vozili mlíko do Dobrouče do mlíkárny. Bratr Láďa, když byl na vojně, tak se o koně dělili starší sourozenci Lojza s Růžou. Ta potom odešla na čas do Prahy vypomáhat nějaké rodině a já ji musela zastat. To si vzpomínám, bylo mi něco přes dvacet , jednou v zimě jsem s Lojzou vezla mlíko do mlíkárny. Cestu tam jel s povozem Lojza a já na kole. Lojza totiž byl vyučenej řezník a v zimě měl zabíjačky. Takže zatímco se mlíko v mlíkárně přelívalo, sed na kolo a jel po zabíjačkách. A já musela počkat a jet domů s povozem sama. Koně se mi ale splašili a já je zastavila až u Nebíčka. Baňky s mlíkem poválený po voze a já jsem řekla dost! Už s tím sama nikdy nepojedu! A od tý doby se mnou jezdíval sousedův Bohouš.
A měla jsi nějaké vysněné povolání?
No to jsem měla… ale počkej. Nejdřív jsem chodila do Hnátnice do školy a pak mě přihlásili na měšťanku do Dobrouče. Jenže sem jsem chodila akorát jeden rok, sestře se narodilo mimino, a tak mě naši zase přehlásili do Hnátnice, abych ho po škole hlídala… Učila jsem se docela dobře. A když se nás ve škole ptali, čím chceme být, psala jsem vždycky obchodnice. Nevyšlo to ale, no…
Jak jsi do Dobrouče jezdila, na koni?
Kdepak, pěšky! Až od nás z pod Žampachu. Vstávala jsem v 6 hodin, vyzvedla ještě dvě kámošky, byly jsme celkem tři, co jsme chodily na měšťanku, no a někdy jsme to vzaly přes Kočtinu, někdy přes Valdštejn… Za každýho počasí. Ale nejhorší byly ty zimy. Kolikrát byly takový mrazy, že když jsme přišly do školy, měly jsme boty zmrzlý jako korbel.
Takže jsi vychodila školu v Hnátnici. A co potom?
Zůstala jsem jako nejmladší doma pomáhat v hospodářství a přes zimu jsem dojížděla do Pekla nad Zdobnicí do Steklíkovy zemědělské školy (pozn. red. Lidová škola zemědělská, kterou založil kronikář, písmák a kantor Antonín Steklík, roku 1950 byla zrušena). Když to šlo, jezdila jsem na kole, jinak jsem přespávala u sestry na Orlici a dojížděla vlakem. Na tuhle školu mám moc hezký vzpomínky.
Co tě tam bavilo?
Tam jsme se hodně naučily. Hlavně co se týče vaření, chodu domácnosti a taky o zahrádce a práci na poli. Tři roky jsem tam jezdila. Ale nemám žádný řemeslo… jenom ty ruce na práci… Potom jsem jeden čas pracovala v pekárně u pana Pecháčka. Ale jen krátce, poněvadž to pak zavřeli. Ale na to taky ráda vzpomínám, protože on strašně pěkně vypravoval. To když se hodil chleba do pece, tak on se dal do vypravování a já ho tak ráda poslouchala. Tam jsem se taky naučila míchat těsto… Pan Pecháček mi říkal: „Těsto se musí míchat, míchat, míchat…“ A tak já když teda něco dělám, tak teda míchám, míchám, míchám. To si pamatuju dodnes.
A jak jste přečkali válku?
Někdy v 15 letech po začátku války jsem šla k hasičskýmu sboru v Hnátnici a začali jsme hrát divadlo. Tatínek mi říkal: „Jo, jo, k hasičům se holka musíš dát, nikdy člověk neví, kdy je bude potřebovat.“ Za války žádný zábavy nebyly, akorát promítalo občas kino dole u Vyhnálků. Měli jsme teda takovou partu, chodili do toho kina, s hasičema jsme jezdili po výletech a hráli divadlo.
Utkvěla ti nějaká role v paměti?
Holka, rolí bylo moře. Zrovna si žádnou nevybavím, všechny byly pěkný, vždycky nám tleskali. Hrávalo se v Halbrštátový hospodě, to byla poslední hospoda v Hnátnici, teď je to zavřený. Tak tím jsme se bavili, chodili na zkoušky, a potajmu se tam učili tancovat… Hodně vzpomínám na jedno divadlo, to jsme hráli v přírodě, u Moravců, jmenovalo se Muziky, Muziky, s tancováním, zpíváním a kapelou. A divadlo mám ráda dodnes.
Co jste dělali po večerech, když nebyly televize a nikde se nic nemohlo konat?
Volnej večer v létě žádnej nebyl, to se bylo do tmy venku a furt byla práce. Ale v zimě se dralo peří, to jsme se museli všichni zapojit. A na to taky ráda vzpomínám, protože to chodily ještě sousedky a vypravovaly všelijaký zážitky. A pak knížky. Hodně jsme četli. Půjčovali jsme si je po sousedech, a ty kalendáře co vycházely, ty jsme rádi četli. A čtu pořád, copak jinýho mám dělat?
Chodily jste jako děti v zimě sáňkovat?
To víš, že jo. Když jsme si udělaly všecku svou práci, tak jsme se ustrojily a jely jsme na ten kopec a od Žampachu dolů, to byla paráda… oteplováky nebyly, všechno provizorium… Hodně jsme měly pletený věci… dnes ani děti nevědí, jak se maj.
Babičko, teď se blíží Vánoce, jak jste slavili Štědrý den vy?
Maminka ráno nakrájela krajíců domácího chleba a pekli jsme topinky. Potom s chlebem obešla všechna zvířata, vzala ho do zástěry a dala i koňům, kravám a všechnemu dobytku. A do kruhu se sypalo obilí pro slepice a drůbež, to zas aby se nerozbíhaly, jak se říkalo. Cukroví se taky nějaký peklo, mnoho teda ne, jen takový chudý, ale já ho dělám dodnes. Taky jsme pekli vanilkový rohlíčky a většinou pracičky ze škvarků. K jídlu jsme vařili hrachovku, pak byla ryba a salát. Vždycky byl jeden určenej, ten zazvonil na zvoneček. My ostatní jsme seděli a krčili jsme se a těšili se. Večer se zpívaly koledy u stolu. Stromeček byl každej rok, věšely se na něj ořechy, jablíčka a pár cukroví. Nebyly to takový bohatý Vánoce jako jsou teďka, ale užívali jsme si to, bylo to milý.
Dostávali jste pod stromečkem hračky?
Hračky jsme ani nedostávali. Já jsem ze šesti dětí, tak jsme spíš dostávali takový potřebný věci… punčochy, kapesníky, rukavice… co prostě bylo potřeba.
Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na Vánoce?
To už jsme byli tady v Dobrouči. To tady byl brácha, já jsem se o něj poslední léta starala. A byla tady babička a všechny ty děti se tady sešly, bylo nás plno a to byl takovej nejkrásnější zážitek z Vánoc.
Babičko, moc ti děkuju za tvé vzpomínání.
A my děkujeme Elišce za hezky připravený rozhovor. Paní Bohumile Kubíčkové ještě jednou blahopřejeme k životnímu jubileu, děkujeme za rodinný recept na vánoční cukroví jejího dětství a přejeme, aby se i o letošních Vánocích všichni sešli celá rodina a bylo jich u ní doma zase plno. A pokojné, radostné Vánoce v kruhu rodiny i vám všem, milí čtenáři.
Recept na vánoční slepované cukroví od paní Kubíčkové
- 2 a 1/3 hrnku hladké mouky
- 3/4 hrnku moučkového cukru
- 1 kostka másla
- 3 žloutky
- vanilkový cukr a citronová kůra
- marmeláda na slepování cukroví
Portrétní fotografie vznikly v ateliéru Paxart Studio v Dolní Dobrouči, rozhovor zaznamenala a upravila Kateřina Rýznarová, fotografie Martin J. Rýznar.