Na okamžik s Antonínem Mikoláškem

MUDr. Antonín Mikolášek působil od přelomu 60. a 70. let v naší obci jako praktický lékař pro dospělé, nyní patří mezi nejstarší pamětníky, ale především se dostal do povědomí laické i odborné veřejnosti jako velký propagátor saunování. O jeho účincích a svých zkušenostech publikoval stovky článků, přednášel u nás i v zahraničí. Dobroučská MŠ byla jednou z prvních, kde se děti pravidelně saunovaly. 

Tatínek pana Mikoláška pocházel ze Sloupnice, za první světové války působil jako vojenský lékař v Dalmácii, kde zůstal i po rozpadu Rakousko-Uherska. Založil rodinu a až do poloviny 20. let se staral o tamější pacienty jako praktik. V cizině se Mikoláškovým narodilo šest dětí, sedmý, Antonín Mikolášek, jako jediný spatřil světlo světa již v Československu. Moc hezké a podrobné záznamy o tom, jak se rodině žilo v Dalmácii, o dětství ve Sloupnici, o těžkých dobách protektorátu a teroru za druhé světové války i o misionářské činnosti staršího bratra Mirka v africkém Kamerunu se dočtete na webu Paměti národa, kde má pan Antonín Mikolášek samostatnou stránku. Doporučujeme.

S panem doktorem Mikoláškem jsme se sešli krátce po vyhlášení výsledku prezidentských voleb, které velmi bedlivě sledoval.

K: Co říkáte na prezidentské volby? 

M: Jo, jsem spokojený. Já si pamatuju všechny prezidenty, 10 let jsem jako kluk žil ještě pod Masarykem, pak byla válka, potom přišli komunisti, to byly nuly, po revoluci taky nic moc teď ti poslední prezidenti…Tak já si myslím, že bych pod tím Pavlem mohl skončit. Je to osvobození.

K: Vy sice nejste rodák z Dobrouče, ale vztah k tomuto kraji máte.

M: Já jsem Východočech, dětství a mládí jsem prožil ve Sloupnici a Litomyšli. Takže ten příchod do Dobrouče byl návratem do mého rodného kraje. Ve Sloupnici jsem chodil do obecné školy, pak jsem se dostal do Litomyšle na gymnázium. Studium ale přerušila válka, takže jsem maturoval až po ní a získal oprávnění studovat na vysoké škole medicínu, pro kterou jsem se rozhodl. Začínal jsem v Plzni, kde blízko žila sestra a já u ní mohl bydlet, ale pak jsem přestoupil do Prahy. Promoval jsem v roce 1953.

K: Chtěl jste být lékařem už od dětství, nebo jste měl jiný klukovský sen?

M: Já jsem byl velkým fandou Slavie, pečlivě jsem to sledoval, dokonce mám fotografii, kde jsem v dresu, co mi ušila moje sestra. Takže mým snem bylo stát se slavným brankářem SK Slavie.

K: To jste s kamarády trénovali a utužovali si kondici?

M: Se mnou to nebylo tak jednoduché. Já jsem byl v dětství těžký astmatik, neobešel jsem se bez silných léků a injekcí. Tehdy se ještě nevědělo, že je to alergická reakce. Stačilo, aby kolem domu projela fůra se senem, a bylo to. Maminka o mě měla velkou starost a rozmazlovala mě, bála se, abych nenastyd, balila mě do šálů, čepic… Dokonce za mnou běžela s teplým mlékem až na autobus, když jsem ho ráno nevypil ke snídani. To ovšem vyvolávalo rozveselení mých spolužáků. Takže když to šlo, jak jsem vycházel z domu, tak tam jsme měli takovou komůrku, já jsem tam ze sebe rychle ty čepice a šála sundal, a když jsem se vrátil z Litomyšle, tak jsem si je zase navlík. Takhle jsem tu maminku podváděl, ona to nevěděla, tak se jí tímto omlouvám a prosím za odpuštění. No ale jak jsem začal se saunováním, tyhle zdravotní problémy zmizely.

K: Vaše rané mládí poznamenala druhá světová válka… 

M: Sloupnice byla blízko Sudetům. S kluky jsme založili klub mladých hraničářů, scházeli jsme se u nás v neděli odpoledne, tatínek neordinoval. Hráli jsme stolní hokej, ale protože tam nebyl stůl, tak jsme to hráli na zemi a ti hoši potom doma dostávali vynadáno, že mají vždycky špinavá kolena, když přijdou od nás… Protože my jsme uklízeli až v pondělí ráno.

A začátek války si pamatuju úplně přesně. S maminkou jsme se právě vraceli vlakem z Paříže z návštěvy staršího bratra (pozn.: bratr Mirko studoval za první republiky lyceum ve Francii, zůstal tam, oženil se a se ženou jezdili na misie do Kamerunu). Byl to poslední vlak, který do Čech jel, všude plno vojáků a odvedenců, dobývali se k nám do kupé. Maminka uměla francouzsky, tak jim vysvětlila, že jsem nemocný a že potřebuju klid, aby nás nechali být. A oni to respektovali, vystoupili ve Štrasburku. Když jsme přejeli do Německa, tam už jsme viděli lidi v krojích, na nádražích hodně uniformovaných esesáků. To bylo přesně 1. září, když Němci napadli Polsko. Za Plzní už byla hranice protektorátu, blížili jsme se domů, díval jsem se z okna a všude vanula vůně bramborových natí z podzimních ohníčků kolem polí. To si pamatuju, tu vůni, je to pro mě vůně domova, vítala nás, když jsme se vraceli…

K: 50. léta, to nebyla radostná doba, kde jste začínal svou medicínskou praxi?

M: Já jsem nebyl u komunistů, takže mě po promoci nečekalo žádné vědecké pracoviště, klinika, kde bych dělal výzkumy, což by se mi líbilo, ale poslali mě do pohraničí. V Rýmařově v nemocnici jsem pracoval na dětském oddělení. Po nějakém čase, to už jsme s mou první ženou, která byla zdravotní sestra, měli rodinu, nám nabídli byt a mně místo lázeňského lékaře v Karlově Studánce. 

„My chceme jenom tu saunu, to nám stačí, to nám dělá dobře. Nic jinýho nepotřebujeme.“

K: A tam jste se poprvé setkal se saunováním?

M: Ne tak docela. Úplně poprvé jsem tuto praxi zaznamenal v tisku ještě za protektorátu, poslední stránka novin byla totiž věnována sportu a tam psali o tom, že sportovci chodí do nějaké horké místnosti a potom že skáčou do studené vody a že jim to dělá dobře, to je všecko. Pak nám během studia přednášel o lázeňství jeden profesor, který navštívil saunu právě v Karlově Studánce. Tam ji postavili už roku 1948. Takže jak jsem tam přišel, předepisoval jsem horníkům a slévačům různé procedury. A byl jsem vždycky překvapený, že oni říkali: „My chceme jenom tu saunu, to nám stačí, to nám dělá dobře. Nic jinýho nepotřebujeme.“

K: Takže vy jste předepisoval saunu a sám jste ji ještě ani nevyzkoušel?

M: Já jsem k tomu neměl moc důvěru, bál jsem se. Ale kolegové mě hecovali, ať to taky vyzkouším. A tak jsem tam jednoho podzimního dne šel, už mrzlo a padal sníh. V kabince jsem se svlékl, v sauně na pryčnách leželi pacienti a saunér, kterej to tam měl na starosti, mě slavnostně vítal. Když mně podával ruku, nevšiml jsem si, že druhou má za zády a drží v ní kyblíček s ledovou vodou, a najednou šplích! Vylil mi ji přímo na ona citlivá místa a se smíchem říkal: „Aby vám nezvadla kytička!“ Ostatní se samozřejmě taky škodolibě smáli, protože oni kdysi prošli stejnou uvítací procedurou. Ale musím říct, že jak jsem byl těžký astmatik, tak když jsem vyšel ze sauny, dýchalo se mi přímo nebesky krásně. Pomyslel jsem si, že na té sauně skutečně něco je, a začal jsem ji nejen sám praktikovat, ale také provádět různá měření a odebírat vzorky. Od té doby jsem se krom lékařské praxe věnoval intenzivně také zkoumání blahodárného vlivu saunování na lidský organismus. Začal jsem postupem času publikovat články v odborných časopisech a díky tomu se účastnil i mezinárodních kongresů.

K: Jak jste se z Jeseníků dostal až do Dobrouče?

M: To byla ještě dlouhá cesta. Po Karlově Studánce jsem našel místo v Bruntále na interně, chtěl jsem se ještě něco naučit, v léčebně to bylo jen úzké medicínské zaměření, a pak i praxi na obvodě. Po 16 letech společného života mi žena zemřela. Se třemi dětmi jsem se tedy přestěhoval do Ostravy, kde mi s domácností pomáhala sestra, já tam pracoval jako závodní lékař. A potom, co jsem potkal svou druhou ženu, jsem se dověděl, že v Dolní Dobrouči hledají lékaře. Dobrouč jsem si pamatoval z dětství, když jsem jako kluk provázel tatínka autem při návštěvě pacientů. A taky jsem věděl, že kousek dál v Čermné mají obecní saunu. Vydali jsme se tedy se ženou na výlet pěšky přes Šerák, pak kousek vlakem do Verměřovic a až do Čermné, tam jsme se osvěžili v sauně a potom přes kopec do Dobrouče. Zdravotní středisko s bytem se ještě rekonstruovalo. Ale to prostředí se nám moc líbilo. Velmi hezky se nás tady na začátku našeho působení ujali sousedé odnaproti, Ryšaví, rodiče paní Kubové, u nich jsme ze začátku bydleli. A když manželka přivážela nábytek z Ostravy, pamatuji, že to bylo zrovna ve chvíli, když na Měsíci začali poskakovat astronauti. 

K: V Dobrouči jste ale ještě natrvalo nezůstali.

M: Když se děti osamostatnily, začalo se ženě stýskat po původním zaměstnání, ona byla referentka v uměleckém fondu výtvarných umělců. Bavilo ji to a byla velmi úspěšná. Sehnala tedy práci v Praze, ale byla pochopitelně problém dálka. A tak jsem si našel místo lékaře v Kovohutích Čelákovice kousek od Prahy a o něco později nám nabídli byt v Pečkách, takže tam jsme byli až do důchodu. Ale jak jsme v Dobrouči chodívali tehdy na procházky po okolí, zalíbila se nám tady tato stará opuštěná chalupa ve stráni, ve které teď bydlíme. Vávrovi nám to prodali a my jsme sem o víkendech jezdili a opravovali to. Na důchod jsme se vrátili sem, já jsem ještě pár let pracoval jako posudkový lékař. A stále jsem se věnoval saunování.

K: Opravovat starou chalupu o víkendech, to muselo být náročné.

M: Měli jsme velké štěstí na lidi kolem. Nejvíc si cením tady souseda Karla Švercla, kterému se říkalo Hanes. On byl natěrač, ale uměl všechno. Takže když jsme dělali rekonstrukci, radil nám a pomáhal. Potřebovali jsme při přestavbě vybourat těžké zdi a báli se, jestli ten krov nespadne, nevěděli jsme, co s tím, Hanes taky ne. Ale nasedl na kolo, zajel do hospody a za chvilku byl zpátky a řekl, co se má přesně udělat. Sám kolikrát přišel a nabídl svou pomoc, když slyšel, jak tady v chalupě rachtám. 

K: Vy jste se dlouho věnoval také kolektivnímu saunování dětí např. v MŠ, což vzbudilo velký ohlas v zahraničí. Byl jste zván na mezinárodní kongresy, cestoval jste tedy do ciziny, uměl jste dobře německy, v zahraničí žil váš bratr, jako lékař byste jistě neměl nouzi sehnat práci…Uvažoval jste někdy o emigraci?

M: Měl jsem tu možnost, ale ne, neuvažoval. Vzpomínám jednou, když jsme se s manželkou vraceli z ciziny, tak na nádraží v Schirndingu, kde se přesedalo na pražský rychlík, tak mi říká: „Ještě máme možnost tu zůstat.“  Ale já jsem řekl ne, vždyť jsme měli doma děti, s nimi nás do ciziny nepouštěli. A kde bych cítil tu mateřídoušku na mezi a heřmánek a slyšel skřivánka? Ten domov jsem nedovedl opustit. 

K: Jak jste se vyrovnal se všemi těžkostmi, které vás v životě potkaly?

M: Já mám asi takovou povahu, že ty těžký věci si nepamatuju, nenaříkám, spíš to beru tak stoicky. Člověk má pokorně přijmout to, co mu bylo dáno, a žít podle toho.

K: Stále sledujete aktuální dění, přispíváte do odborných lékařských časopisů. Co ještě rád děláte, na co vám zbývá čas?

M: Rád čtu nebo sleduju monografie o různých osobnostech. Taky rád štípám třísky do kamen. A dal jsem se mimojiné do sepisování rodinných pamětí a memoárů. Mám je zatím v “šuplíku“, jak říkám svému počítači, tak doufám, že to ještě dám dohromady.

K: K tomu Vám přejeme hodně sil a budeme se těšit. Děkujeme za čas, který jste nám věnoval. 

Ze sbírky básní Antonína Mikoláška

Příjemné dvě hodiny v chaloupce u Mikoláškových utekly jako voda. Pochopitelně mnohé se do článku nevešlo. Často například pan doktor zmiňoval oblíbené procházky se svými psy, které vždycky měli. A já si teď doma při psaní rozhovoru vybavuju, že jsem jako holka potkávala pana Mikoláška na kole, jak za ním věrně kluše jeho afghánský chrt. Nebo moc hezky vzpomínal na řidičskou vášeň své ženy. Děkujeme jeho dceři Jitce za milé přijetí a pohoštění. Pan doktor Antonín Mikolášek odešel na věčnost 9. července 2023 ve věku nedožitých 96 let.

✎ Pokud vás rozhovor zaujal, přečtěte si příbeh Antonína Mikoláška na webu Paměti národa.