Zápisník kameramana:

čtvrtek 3. 11. 2011, Chikungu — Noc na místní faře byla v pohodě, usnul jsem bez moskytiéry a dalo by se říct, že jsem se poprvé pořádně vyspal. Večer se zvedl vítr a do rána trochu sprchlo. Počasí dnes po celý den je pro Evropany příjemné, pod mrakem. Účastníme se ranní bohoslužby v pastoračním centru pro katechisty (nikoliv katechety). Jsou to lidé, často celé rodiny nebo vdovy s dětmi, kteří nabídnou svůj život Církvi pro službu v oblastech, kam se kněz dostane třeba jen několikrát do roka. Jsou místním lidem rádci, učitelé, vedou bohoslužby slova, uzavírají sňatky, vedou pohřby, udělují svátosti (kromě zpovědi a proměňování Eucharistie). Jsou ustanoveny biskupem na 20 let na jedno místo, většinou domovskou obec, a k tomuto úkolu jsou vedeni a vzděláváni právě v tomto centru po dobu 2 let. Jedná se o denní studium. Budoucí katechisté tu mají k dispozici ubytování, pole, farmu, ale i počítačovou učebnu a učebnu vaření, šití a další. Vyučují se zde jazyku (angličtinu, která je univerzální mezi zdejšími 73 kmenovými jazyky), matematice, praktickým dovednostem, soběstačnosti a v neposlední řadě teologii a pastorační práci. Katechisté nemají žádný plat, zato se zde mohou naučit mnoha dovednostem, které životní úroveň jejich i okolí mohou dlouhodobě pozvednout. Náš natáčecí den začíná bohoslužbou v 6.30. Jsme sice očekáváni a místním představeni, stejně však cítím počáteční nedůvěru, kterou se podaří během dne celkem uvolnit. Děti jsou bezprostřední téměř okamžitě a když jim Bronia ukáže bublifuk, jsou „naše“. Natáčíme školku pro děti od 2 do 6 let, která usnadňuje rodičům soustředit se na výuku. Menší děti berou matky do šátků a dá se říct, že je mají stále při sobě. Nahlížíme do výuky šití pro manželky katechistů a výuku pastorační práce pro katechisty (většinou jsou to muži). Natáčíme přípravu místního jídla „nshima“ (kaše tuhé konzistence z kukuřičné mouky, obvykle doplněná dušeným salátem. Kaše je tu je základem každého jídla, tedy i našeho, a jí se rukama). Podaří se nám zachytit také typické africké stolování, kdy muži a ženy s dětmi jí odděleně – muži sedí u stolu, ženy s dětmi na zemi. Má to své kulturní i praktické důvody (není jak posadit malé děti ke stolu, navíc jich je obvykle hodně, o výchovu se stará hlavně žena, zem není považována za něco nečistého – na holé podlaze spí i kojenci). Po obědě smíme nahlédnout do učebny vaření, farmy s chovem brojlerů, manufaktury pálených cihel. Zachycujeme obdělávání pole a ruční drcení arašídů. Mají zde dokonce malou prodejničku, kde lze nakoupit jmenovitě: tekuté mýdlo, repelent a pytel mouky. Bronia dál boduje, když učí děti české písničky, největší úspěch ale sklidí Jirka s improvizovaným nápěvem: „Ziko, ziko, ziko, zikomo! …“ („zikomo“ znamená děkuji v řeči Njanja). Tento nápěv opakují za námi poskakující děti až do našeho odjezdu, až mi to začne pomalu lézt na nervy. Večer prožijeme něco unikátního: místní pro nás připravili zábavný program. Jsme pozváni na půl devátou, na terase učebny jsou připraveny 4 plastové židle. Místní DJ pouští reprodukovanou hudbu do zesilovače (ano, i sem dorazila technika), děti na ni křepčí. Po oficiálním uvítání přichází na řadu první číslo: Jirka je vyzván k tanci na africké rytmy. Sklidí velký úspěch a my ostatní z našeho týmu čekáme, co přijde na nás. Naštěstí nic. Dalším vystoupením jsou totiž břišní tance asi osmiletých holčiček, něco jako ve stylu „takhle se to dělá“. Nestačíme se divit zejména nad vytrvalostí, s jakou se malé dívenky předvádí na nekonečnou hudební smyčku. Číslo tři je nejlepší: parodie našeho příjezdu a působení ve vesnici. Dělají si legraci z naší řeči, mluví česky jako „bl-l-l-l-l-l-l…“ a pak to jakože překládají do vlastní řeči. Mezitím se na prostranství pohybují ženy a napodobují naše pohyby s kamerou a foťákem. Ohromě se při tom všichni bavíme. Dalším vystoupením už tak moc nerozumíme. Scénky, které nám tolik připomínají improvizace při táborovém ohni, jsou v místním jazyce i kontextu, který nechápeme. Bavíme se však tím, jak se baví ostatní, zejména pak sami účinkující. Zábava vrcholí někde kolem desáté tradičním tancem a zpěvem žen za doprovodu živého bubnování. Jeho intenzita je vysoká, nepochybuji o tom, že o nás ví v okolních osadách.

Share via email